Láska

Každý jsme někdy určitě přemýšlel, jaké to je milovat a jak bychom si tu lásku vlastně chtěli představit. Někdo má před sebou okamžitou a velmi jasnou představu smyšleného amerického idolu nazývaného Pan Dokonalý. Jiní se ale zaměří na tu reálnější část, čímž může být jakákoliv osoba v našem životě, která alespoň z jakéhosi kousku dokáže uvažovat nad životem tak jako my.
Já osobně nedokážu přesně říci, do jaké skupiny zde spadám. Přestože nesnáším filmové klišé romantické a nekonečné lásky, někde v hloubi mé mysli je přeci jen jakási představa onoho člověka, který by mému životu možná dokázal dát nový a zatím neobjevený směr.
Jako lásku a pocit milování nějaké osoby by si každý představil úplně něco jiného. Zeptejte se skupiny lidí, jak by vypadal jejich perfektní vztah. První by vám odpověděl o vztahu plném romantiky. Večeře při svíčkách, slaďáky v domácím kině v posteli, společné koupele a noční procházky městem. Druhý by se chvástal tím, jak by nikdy svou polovičku tolik neschovával a ukázal by jí veřejnosti. Romantika za peníze, jak já říkám. Dvojsedačky v přeplněném kině, zamluvený stůl v drahé restauraci, plavba na lodi a víkend na hotelu hodně daleko od domova. Třetí by pojmul slovo romantika ve velmi užším smyslu a vyprávěl by vám o líbání se v parku, držení se za ruce při každé příležitosti, pevném objetí v nejtěžším chvílích. Každý máme jinou představu a nikdo nám ji nedokáže ovlivnit svými rozdílnými názory na tento pojem. Láska je zkrátka uvnitř nás a každý ji chceme vyjádřit jinak, stejně tak jako očekáváme jiné navrácení onoho pocitu.
Pokud zde mohu vyjádřit své vlastní představy ideální lásky, ráda bych se tu na chvíli pozastavila.
Věděli jste vlastně, že žádná romantika ani nekonečná láska však neexistuje? Romantika je jen kratochvíle v každém šťastném vztahu, která nedokáže přetrvat déle, než bychom si přáli. Každá zamilovanost nás jednoho dne přejde a my si zvykneme na osobu po našem boku. Tak už zkrátka fungujeme, my lidé jsme vytvořeni tak, abychom si zvládli zvyknout na naše okolí. Jak si ale tu "lásku" ve vztahu udržet? Jediné, co dokáže naši náklonnost k jiné osobě udržet, je oživování. Neustálé oživování toho pocitu zamilovanosti, kterou jsme si prošli hned na začátku všeho. Zkrátka na vztahu je nutno pracovat a to z obou stran, protože on sám se nikdy neutvoří ani nepřekročí všechny překážky za nás.
Má vlastní idylka lásky, nebo snad i romantiky, nepočíná tolik v obecných záležitostech jako je líbání, držení za ruce či objetí. Zmíníte-li přede mnou slovo romantika, na mysl mi přijde představa dvou osob sedících vedle sebe na odlehlém tichém místě v šeru. Nejde jim ani tak zdaleka o to okolí jako spíše o toho druhého. Jejich diskuze zacházejí do nejrůznějších koutů a nedávají ani tak smysl. Uvolnění prochází skrz kouř cigaret. Nepotřebují ani tolik sex. Sex je pro ně jako chvilkové vypuzení energie, takové menší odreagování, které ale znamenitě dokáže nahradit jen přítomnost druhého. Neobešli by se bez sexu, ale zároveň necítí potřebu ho mít často. Jsou zde pro sebe v každé chvíli, v té šťastné i v té nejhorší.
A právě přesně takové dialogy, přestože zde to bude působit jako monolog, bych chtěla zde vést. Procítěné, jako by vám ten druhý naprosto rozuměl a vy jste nemusel nic vysvětlovat, ale zároveň naprosto nesrozumitelné, až příliš filozofické a z velké části dost depresivní. Protože právě tohle je moje představa dokonalého soužití. Skrz dialogy o tak moc nepodstatných věcech, až mně samotné budou připadat podstatné.