Střed

Sejde z očí, sejde z mysli.
Jenže ta debilní mysl je někdy tak moc silná, že se neuhlídá. Ať už sebevíc se chci zbavit jeho přítomnosti, musím ho vidět. Proč?
Proč si člověk potřebuje jen připomínat všechnu tu bolest? Sami moc dobře víme, jak nás ten pohled bolí, jak nás to stahuje pořád více a více dolů. Ničí nás vidět všechny ty vzpomínky i v jedné jediné vteřině, kdy tu osobu potkáme. Přesto trpíme neuvěřitelným nutkáním být poblíž jeho.
Není to snad už zvyk? Být v té dokonalé přítomnosti, kdy se vlastně cítíme tak uvolněně, protože ještě před nedávnem tomu tak bylo? Protože všechny ty okamžiky společně strávené jen tak nezmizí?
Bolí to, strašně to bolí, už bych to ani žádným uvolněním nenazvala. Tak proč to sakra chci prožívat znovu a znovu? Proč chci vidět něco, co mě akorát jen ničí?
Ať se mu chci vyhýbat jakkoliv, nikdy se mi ho nepodaří vyvést z myšlenek. Já už pro něj dávno vyhasla, nejsem teď v jeho očích ničím zvláštním, pokud jsem tedy někdy byla něčím. A on? Dál je pro mě tím středem. Pořád ho musím vídat, pořád o něm musím mluvit, pořád je mým cílem.
Můžu vůbec použít slovo cíl? Když mám namysli něco, co jsem měla a ztratila?