Dno

Kouřilas u mostu,
u tý tramky,
desítka myslim,
strašně ti ho připomínala,
jen tak jsi tam stála,
hleděla a přemýšlela,
pohledem zarytým směrem dolů,
jako by už ležel někde pod mostem,
žlutý camelky to byly,
přišel jsem a o jednu si řekl,
jako bych tím žádal i o něco jiného,
o tebe třeba, o ten tvůj pohled,
úsměv, to v pohodě jak jsi řekla,
taky ti ho to připomínalo,
já vím,
buď v klidu,
on už je jinde,
a ty jsi furt tady,
pořád jsi tu pro něj,
on už je dávno pro jinou,
a vůbec,
byl tu někdy pro tebe,
když tys udělala vše,
a on nic,
jsi tak strašně jiná, víš,
divná, namyšlená, stydlivá,
jsi protiklad v jedné mysli,
miluješ ho,
nebo ti snad jen přijde atraktivní,
ale sakra, je to kretén,
směje se ti a sere na tebe,
tak z vysoka jak to jen jde,
a ty stejně každý večer usneš,
myslíš na něj,
probouzíš se ráno,
myslíš na něj,
a pak si to všechno vyleješ tady,
na blogu o hovně,
nebo kamarádkám u cíga,
i když stejně řekneš jen část,
neřekneš o těch probrečených nocích,
kdy usínáš ve dvě ráno,
vstáváš ve čtyři,
ani o těch jizvách na levé ruce,
protože jsi zasraně línej pravák,
a už ani za hovno o tom,
že to jen kvůli němu se chováš tak,
jak se chováš poslední dobou,
ta party,
sakra ta party,
vidělas ho,
asi milionkrát,
kurva byl tak hezkej,
a ty zase takový hovno v rohu,
už ani brečet nedokážeš,
jak máš teď strašně vybrečený oči,
cos to zase udělala,
v představách sedím vedle tebe,
v noci, na tvým balkónu,
kouříme spolu ty camelky,
co on tak hrozně moc nesnáší,
asi tak jako tebe co,
diskutujeme o životě,
i když ty nemluvíš až tak o lásce celkově,
jako spíš jenom o něm,
opíráš se o mě,
jsou tři ráno,
už bys snad i spala,
ale tak strašně se ti to líbí,
jen tak si povídat,
kouřit a čumět do tmy,
žádnej flirt, žádná láska,
jen souznění dvou prázdných duší,
už vlastně spíš,
a zase se ti zdá o něm,
jak tě hrozně miluje,
a sere na všechny, chce jen tebe,
tak jako tys to dřív udělala pro něj,
a já jen usínám,
a ze všechno tě zachraňuju,
táhnu tě z toho zkurvenýho dna,
kde už ležíš tolik let,
a ne a ne se z něj vyhrabat,
líbám tě, v celku prázdně,
je to jen souznění, to není láska,
miluju tě, ty miluješ mě,
zároveň miluješ jeho,
a mě je to u prdele,
protože líbám tebe,
tohle sakra skvělý souznění,
do kterýho láska vůbec nepatří,
žádný děvky, žádný kluby,
jen my dva, na všechno spolu,
párkrát se pomilovat,
prostě se odreagovat od stereotypu,
pořádně si zašukat, nic víc,
sedíš na kraji postele,
zase kouříš,
dala by sis vodku, možná víno,
chtěla bys brečet, ale je ti to blbý,
po sexu, to nechceš,
dotýkám se tě, víš, že přede mnou můžeš,
svírám tě v objetí,
objetí zezadu, tak to dělal on,
i ten před tím, co už je dávno ztracený,
kvůli tobě, stejně jako ten druhý,
jsou všichni v píči,
jen kvůli tomu, abys ty byla v píči z něho,
už brečíš,
stírám ti ty slzy,
ale tobě to zase připomíná číslo tři,
jedno z nejdůležitějších čísel vůbec,
po něm, bohužel,
dostaň to ze sebe, zlato,
všechny ty sračky co se týkají jeho,
i to zasraný miluju tě,
zlato, lásko, miláčku,
jsi pro mě všechno prý,
nedokážu být bez tebe prý,
a pak najednou jsi největší píča prý,
lituje toho všeho prý,
nikdy si s tebou neměl nic začít prý,
moc rychle to šlo prý,
díky bohu že je konec prý,
jenže pro tebe to není jen prý,
a tak padáš zase dolu,
na dno,
ale já jsem tu pořád,
i když tu vlastně vůbec nejsem,
a zřejmě nikdy nebudu,
protože je tu on,
jsi tu ty,
ale já ne,
já jsem pořád někde na tom mostě,
a hledám tě,
a ty hledáš mě,
ale nenacházíme se.

Cíl

Co když jsou moje cíle za mnou a začátky přede mnou?
Nebo spíš, co když pro mě nejsou už žádné začátky?
Co když se všechny cíle rozpadly a začátky nezačaly?
A co když je tohle konec, přestože to nebylo mým cílem?

Šeříkové nebe

"Byl jsi červený a líbila jsem se ti, protože jsem byla modrá, dotknul ses mě a náhle se ze mě stalo šeříkové nebe, a tak ses rozhodl, že fialová není nic pro tebe."
Co je to sakra za sračkózní pocit, když víte, že je všechno v háji?
Ve vašem životě se objeví něco, co vás naprosto změní. Vždycky tomu tak je, ať už vás to má ovlivnit v dobrém či špatném. Vždycky tu něco bude. Nemusí to být jen věc či událost, stačí i jedna jediná osoba. Přijde, vše změní, odejde.
Nejhorší na tom může být ten odchod. Ta osoba vám změní celý život, vše, co jste před ním měli, teď nemáte a zpátky už to mít nemůžete. A tak si jen postupně uvědomujete, o co jste vlastně přišli. A kvůli komu (čemu) jste o to přišli.
Stačí i ta nejmenší chvíle. Může být krátká, ale když je tolik intenzivní, může způsobit až moc.
"Kdo by mě pozvedl když jsem pomýšlela na smrt? Ty jsi mi pomohl a já našla sama sebe."
A pak vám vlastně dojde, kde zase jste. Úplně dole. Zase.

Střed

Sejde z očí, sejde z mysli.
Jenže ta debilní mysl je někdy tak moc silná, že se neuhlídá. Ať už sebevíc se chci zbavit jeho přítomnosti, musím ho vidět. Proč?
Proč si člověk potřebuje jen připomínat všechnu tu bolest? Sami moc dobře víme, jak nás ten pohled bolí, jak nás to stahuje pořád více a více dolů. Ničí nás vidět všechny ty vzpomínky i v jedné jediné vteřině, kdy tu osobu potkáme. Přesto trpíme neuvěřitelným nutkáním být poblíž jeho.
Není to snad už zvyk? Být v té dokonalé přítomnosti, kdy se vlastně cítíme tak uvolněně, protože ještě před nedávnem tomu tak bylo? Protože všechny ty okamžiky společně strávené jen tak nezmizí?
Bolí to, strašně to bolí, už bych to ani žádným uvolněním nenazvala. Tak proč to sakra chci prožívat znovu a znovu? Proč chci vidět něco, co mě akorát jen ničí?
Ať se mu chci vyhýbat jakkoliv, nikdy se mi ho nepodaří vyvést z myšlenek. Já už pro něj dávno vyhasla, nejsem teď v jeho očích ničím zvláštním, pokud jsem tedy někdy byla něčím. A on? Dál je pro mě tím středem. Pořád ho musím vídat, pořád o něm musím mluvit, pořád je mým cílem.
Můžu vůbec použít slovo cíl? Když mám namysli něco, co jsem měla a ztratila?

Láska

Každý jsme někdy určitě přemýšlel, jaké to je milovat a jak bychom si tu lásku vlastně chtěli představit. Někdo má před sebou okamžitou a velmi jasnou představu smyšleného amerického idolu nazývaného Pan Dokonalý. Jiní se ale zaměří na tu reálnější část, čímž může být jakákoliv osoba v našem životě, která alespoň z jakéhosi kousku dokáže uvažovat nad životem tak jako my.
Já osobně nedokážu přesně říci, do jaké skupiny zde spadám. Přestože nesnáším filmové klišé romantické a nekonečné lásky, někde v hloubi mé mysli je přeci jen jakási představa onoho člověka, který by mému životu možná dokázal dát nový a zatím neobjevený směr.
Jako lásku a pocit milování nějaké osoby by si každý představil úplně něco jiného. Zeptejte se skupiny lidí, jak by vypadal jejich perfektní vztah. První by vám odpověděl o vztahu plném romantiky. Večeře při svíčkách, slaďáky v domácím kině v posteli, společné koupele a noční procházky městem. Druhý by se chvástal tím, jak by nikdy svou polovičku tolik neschovával a ukázal by jí veřejnosti. Romantika za peníze, jak já říkám. Dvojsedačky v přeplněném kině, zamluvený stůl v drahé restauraci, plavba na lodi a víkend na hotelu hodně daleko od domova. Třetí by pojmul slovo romantika ve velmi užším smyslu a vyprávěl by vám o líbání se v parku, držení se za ruce při každé příležitosti, pevném objetí v nejtěžším chvílích. Každý máme jinou představu a nikdo nám ji nedokáže ovlivnit svými rozdílnými názory na tento pojem. Láska je zkrátka uvnitř nás a každý ji chceme vyjádřit jinak, stejně tak jako očekáváme jiné navrácení onoho pocitu.
Pokud zde mohu vyjádřit své vlastní představy ideální lásky, ráda bych se tu na chvíli pozastavila.
Věděli jste vlastně, že žádná romantika ani nekonečná láska však neexistuje? Romantika je jen kratochvíle v každém šťastném vztahu, která nedokáže přetrvat déle, než bychom si přáli. Každá zamilovanost nás jednoho dne přejde a my si zvykneme na osobu po našem boku. Tak už zkrátka fungujeme, my lidé jsme vytvořeni tak, abychom si zvládli zvyknout na naše okolí. Jak si ale tu "lásku" ve vztahu udržet? Jediné, co dokáže naši náklonnost k jiné osobě udržet, je oživování. Neustálé oživování toho pocitu zamilovanosti, kterou jsme si prošli hned na začátku všeho. Zkrátka na vztahu je nutno pracovat a to z obou stran, protože on sám se nikdy neutvoří ani nepřekročí všechny překážky za nás.
Má vlastní idylka lásky, nebo snad i romantiky, nepočíná tolik v obecných záležitostech jako je líbání, držení za ruce či objetí. Zmíníte-li přede mnou slovo romantika, na mysl mi přijde představa dvou osob sedících vedle sebe na odlehlém tichém místě v šeru. Nejde jim ani tak zdaleka o to okolí jako spíše o toho druhého. Jejich diskuze zacházejí do nejrůznějších koutů a nedávají ani tak smysl. Uvolnění prochází skrz kouř cigaret. Nepotřebují ani tolik sex. Sex je pro ně jako chvilkové vypuzení energie, takové menší odreagování, které ale znamenitě dokáže nahradit jen přítomnost druhého. Neobešli by se bez sexu, ale zároveň necítí potřebu ho mít často. Jsou zde pro sebe v každé chvíli, v té šťastné i v té nejhorší.
A právě přesně takové dialogy, přestože zde to bude působit jako monolog, bych chtěla zde vést. Procítěné, jako by vám ten druhý naprosto rozuměl a vy jste nemusel nic vysvětlovat, ale zároveň naprosto nesrozumitelné, až příliš filozofické a z velké části dost depresivní. Protože právě tohle je moje představa dokonalého soužití. Skrz dialogy o tak moc nepodstatných věcech, až mně samotné budou připadat podstatné.